Bohužel, u fakt nezůstalo. Aniž bych chtěl zlehčovat tragédii zemřelých a pozůstalých, je to jasná příležitost k dalšímu utažení šroubu a odebrání další z občanských svobod, kterých se (a nejen v USA) občané poslední dobou tak rádi vzdávají. Samozřejmě se jedná o problematiku držení zbraní.
I u nás už se našli tací, kteří jsou toho názoru, že v Americe je to pořád jako na Divokém západě, kvéry jsou fuj a na obranu stačí policie. Já jsem si přečetl například toto: http://zpravy.idnes.cz/usa-zbrane-newtown-komentar-connecticut-strelba-masakr-skola-p6i-/zahranicni.aspx?c=A121215_135155_zahranicni_ad
Tak se na to podívejme blíž. Zaprvé, autorka srovnává události v USA a v Norsku (Breivik) a dovozuje, že regulace zbraní je málo. Nerozumím tomu: v USA jsou zbraně regulované málo, v Norsku hodně, Breivik si sehnal kvéry tam kde chtěl a to, zda to bylo legálně nebo ne ho nezajímalo.
Ale dál. Když nebudou mít občané kvéry, kdo je bude bránit? Autorka má zřejmě za to, že policie. Bylo by to fajn, kdyby policie fungovala a bránila nás vždycky, když to potřebujeme. Zatím jsem zaznamenal spíše, že přijedou obvykle až potom (USA), případně hledají ostrov, člun nebo helikoptéru (Breivik). Nechci zjednodušovat práci policejních složek, není to práce jednoduchá, ale myslet si, že nás policie ochrání před člověkem, který si usmyslí, že povraždí náhodné kolemjdoucí je naprosto naivní.
Je také zvláštní, že se autorka nepodivuje nad tím, jak se legálně zakoupené zbraně matky Adama Lanzy dostaly do jeho rukou. Trpěl pravděpodobně nějakou duševní chorobou, spekulovat o tom, zda to byl Aspergerův syndrom nebo co jiného je dle mého názoru trochu předčasné. Takže matka má nemocné dítě, kvéry doma a nezabezpečené...?
Ale nejlepší přichází ve chvíli, kdy se autorka pustí do analýzy regulace a jejích dopadů. Dovolím si citovat:
Když si v Británii chcete pořídit pušku, musíte dokázat, že k tomu máte dobrý důvod. Třeba aspoň permanentku ve střeleckém klubu nebo členství v loveckém spolku.
Projdete velmi zdlouhavou procedurou papírování a pohovorů, dokonce musíte mít osobu, která úřadům řekne všechno o vašem duševním zdraví, případných problémech s alkoholem nebo o sklonech k agresivitě. Zkrátka, cesta k flintě je dlouhá a trnitá.
Výsledek je ten, že zbraní kolujících mezi normálními lidmi, soukromými osobami, je minimum.
Tak to je skutečně geniální závěr, bohužel však pravdivý. Tedy to, že mezi normálními, slušnými lidmi je zbraní minimum, zatímco mezi gangstery, psychopaty, narkomany, drogovými dealery a ostaními, co na dlouhé procedury papírování a pohovorů zvysoka kašlou, je zbraní dost a dost. Zkrátka, cesta k flintě je trnitá, ale jak pro koho.
Nebudu analyzovat, zda šlo neštěstí v Newtownu zabránit např. tím, že by civilní osoba, ozbrojená, zabránila vyšinutému mladíkovi ve střelbě. Ale vím, že policie mu ve střelbě (stejně jako v Norsku) nezabránila.